Jan Kypta, Filip Laval, Jiří Marounek, Zdeněk Neustupný
Valy a příkopy ohrazený areál na předpolí hradu Českého Šternberka. Tábor obléhatelů, anebo předsunutá fortifikace hradu?

Památky středních Čech 2018/32, str: 1–12
Rubrika: Studie

Odkaz pro citaci: http://www.pamatkysc.cz/clanek?ID=127

Hrad Český Šternberk (okres Benešov, střední Čech) byl ve středověku jednou obléhán. V roce 1467 jej dobylo vojsko kališnického krále Jiřího z Poděbrad v rámci velké ofenzívy proti opěrným bodům vyšší katolické šlechty. Obléhání trvalo přibližně tři měsíce. Útočníci obsadili dvě terénní polohy, obě výrazně převýšené oproti hradu. Jeden tábor se rozkládal proti západnímu boku hradu. Tato poloha je dodnes nazývána „Prak“, terénní pozůstatky činnosti obléhatelů tu ale zanikly v důsledku zemědělské činnosti. Obléhatelé rovněž obsadili návrší jižně od hradu, čím přehradili jednu z přístupových cest. V těchto místech se nachází předsunutá bašta hradu, v jejímž středu stojí masivní břitová věž. O něco jižněji se v lese dochoval velký areál, který je opevněn výraznými valy a příkopy. Tento komplex byl některými badateli pokládán za ležení obléhatelů z roku 1467. Jeho interpretace je však mnohem složitější. Komplex terénních útvarů interpretujeme jako superpozici starší mohutné předsunuté fortifikace hradu a mnohem subtilnějších obléhacích prací. Ačkoli je více než pravděpodobné, že návrší jižně od hradu obsadili obléhatelé v roce 1467, sotva je můžeme pokládat za zhotovitele obvodové fortifikace diskutovaného areálu. Odporují tomu dvě skutečnosti. Jednak je nepředstavitelné, aby útočníci vynaložili tolik úsilí na vyhloubení rozměrného šíjového příkopu v týlu svého tábora, podobně mohutně jej zajistili z obou bočních stran (nad strmými srázy), a přitom by zcela rezignovali na podobné přehrazení v čele ležení – proti hradu. Druhý důvod, proč obvodové ohrazení nepokládáme za dílo obléhatelů, souvisí s parametry příkopů a valů. Dočasná vojenská ležení bývala v pozdním středověku chráněna dřevohliněnými fortifikacemi různých forem a dimenzí. Obecně však platí, že šlo o kombinace náspu s vnějším příkopem, přičemž markantnějším prvkem je většinou násep. Zde je tomu naopak: příkopy se nacházejí na vnitřních stranách valů. Co by ale v kontextu krátkodobých ležení bylo abnormální vůbec nejvíce, jsou rozměry příkopů a valů. Zvláště dimenze šíjového příkopu, hlubokého až 7 m, by byly vyloženě extrémní i v porovnání s nadprůměrně zabezpečenými tábory obléhatelů. Domníváme se, že se jednalo o předsunutou fortifikaci hradu, ovšem obsazenou a upravenou obléhateli v roce 1467. S činností královského vojska spojujeme objekty (obr. 5: 1–5, 8–11, 14) na opevněné ploše. Za interpretačně klíčovým objekt pokládáme pěšinu (obr. 5: 13) vybíhající z proluky v nejsevernějším úseku obvodového valu (val je starší, proluka v něm vznikla dodatečně v roce 1467). Hlavní argument, proč nám připadá v podstatě jisté, že tuto cestu vybudovali obléhatelé, než že by sloužila k propojení hradu s předsunutou fortifikací, vychází z terénní konfigurace. Cesta se po celé své dochované délce přimyká k hraně prudkého svahu nad potokem, a tudíž ji lze snadno ostřelovat z protilehlé strany údolí. Ohroženější linie v prostoru mezi hradem a předsunutou fortifikací neexistovala. Existují dvě možné interpretace pěšiny. My předpokládáme, že pěšina sloužila k výpadům proti předsunuté baště hradu, která ovšem v době obležení vypadala odlišně než dnes. Břitová věž nejspíš vznikla až v době po roce 1467. Existuje však i názor, že pěšina sloužila k propojení tábora obléhatelů s jejich palebným postavením, které bylo posléze nahrazeno baštou s břitovou věží.