Jaroslav Horáček
Starý kostel sv. Petra Pavla v Čestíně a jeho zánik ve světle archivní korespondence


Památky středních Čech 2017/31, str: 45–52
Rubrika: Studie

Odkaz pro citaci: http://www.pamatkysc.cz/clanek.php?ID=108

Starý románský kostel sv. Petra a Pavla v Čestíně nedaleko Uhlířských Janovic (nyní okres Kutná Hora) se v padesátých letech 19. století nacházel ve špatném stavu: základy byly podmáčené a zdivo rozrušené mnohými trhlinami. Špatný stav ale i stísněnost kostela, to byly argumenty místních farníků, kteří prostřednictvím kácovské správy panství žádali o řešení nastalé situace. Ihned byly provedeny drobné opravy, jež ale neuspokojivý stav zmírnily jen na čas. Záhy proto vyvstal návrh na rozšíření kostela, později na pořízení prostornější a reprezentativnější chrámové novostavby. Patronátní právo k čestínskému kostelu příslušelo samotnému císaři Ferdinandu V. Dobrotivému (1793–1875), jenž nakonec k novostavbě svolil a k realizaci poskytl potřebné finance. Inspirován článkem Jana Erazíma Vocela (1803–1871) o románských kostelích v Čechách podal nadšený milovník vlasteneckých pamětihodností katolický kněz Antonín Norbert Vlasák (1812–1901) zprávu o starém čestínském kostelu Archeologickému sboru Musea království Českého. Předsedající profesor Vocel předal záležitost k posouzení svému příteli konzervátoru Čáslavského kraje Františku X. Benešovi (1816–1888), který na začátku prosince 1858 podal o čestínském kostelu obsáhlou zprávu Ústřední komisi pro zkoumání a zachování stavebních památek ve Vídni. Zásah orgánu památkové péče však přišel ve chvíli, kdy již bylo rozhodnuto o demolici starého kostela a plány novostavby prakticky před dokončením. Pozornost byla proto nasměrována alespoň k záchraně románských částí stavby a kamenických prvků (věž, vstupní portál a sloupek vynášející emporu); i tyto snahy však nebyly úspěšné. Kauza čestínských kostelů je jednou z výmluvných památkových kauz druhé poloviny padesátých let 19. století, která ilustruje formální podobu jednání i možnosti orgánu rozvíjející se oficiální památkové péče. Těžištěm příspěvku se tudíž stává sledování úloh a postojů zúčastněných stran, tedy i účast konzervátora Ústřední komise, v intencích historiografie památkové péče. Z dochované korespondence (především archivního fondu Ředitelství císařských soukromých a rodinných statků Praha) pak vyplývá řada cenných údajů k poznání obou kostelních staveb, jimž byla v odborné literatuře věnována prozatím okrajová pozornost.